Malíři světla: jak impresionisté změnili dějiny umění

Nemusíte být znalec umění, aby vám při pohledu na impresionisty došlo, že se tady něco změnilo. Jejich obrazy působí lehce, živě a trochu neuspořádaně — jako rychlý záblesk okamžiku.

Jenže právě to kdysi lidi pobuřovalo. Ve druhé polovině 19. století byli návštěvníci galerií zvyklí na dokonale uhlazené obrazy s historickými výjevy, hrdiny a přesně propracovanými detaily. A pak přišla skupina malířů, která místo vznešených scén malovala ranní mlhu, kavárny, tančírny nebo obyčejnou řeku v odpoledním světle.

Kritici tvrdili, že jejich obrazy vypadají nedokončeně. Dnes právě díky tomu působí živěji než většina tehdejší akademické malby.

Proč se impresionistům říká malíři světla

Když se v 19. století začala šířit fotografie, malíři najednou viděli, že realitu lze zachytit i jinak než štětcem. Některé to vyděsilo, jiné fascinovalo. Impresionisté ale nechtěli soupeřit s fotoaparátem v přesnosti. Začali hledat něco, co tehdejší fotografie téměř neuměla zachytit — proměnlivé světlo, atmosféru a krátký dojem okamžiku.

Právě světlo se pro ně stalo posedlostí. Malovali ranní mlhu nad řekou, odlesky na vodě, slunce prosvítající mezi stromy nebo ulice zalité deštěm. Claude Monet dokázal namalovat stejnou katedrálu několikrát po sobě jen proto, že v každou denní dobu vypadalo světlo jinak. Není náhoda, že se impresionistům někdy říká „malíři světla“.

Impresionismus ale nezačal triumfem, spíš sporem. Když se první tito malíři začali objevovat v Paříži druhé poloviny 19. století, rozhodně nepůsobili jako budoucí klasici. Naopak — většina tehdejší umělecké obce je vnímala jako amatéry, kteří „nedokážou malovat pořádně“.

Výstava, které se Paříž vysmála

Zlom přišel v roce 1874, kdy se skupina umělců rozhodla uspořádat vlastní výstavu mimo oficiální Salón, který určoval, co je a není „hodné umění“. Vznikla tak první nezávislá výstava, kde se objevila jména jako Claude Monet, Pierre-Auguste Renoir, Edgar Degas, Camille Pissarro nebo Alfred Sisley.

Reakce veřejnosti ale nebyla taková, jakou by si asi přáli. Kritici si z obrazů často utahovali v tisku i v recenzích z výstavy. Nešlo jen o odmítnutí, ale i o posměch k samotnému způsobu malby — lidem připadalo, že obrazy vypadají nedokončeně, „rozmazaně“ a spíš jako rychlé náčrty než hotová díla.

Nejznámější příklad se váže k Monetovu obrazu Impression, soleil levant (Imprese, východ slunce). Kritický novinář Louis Leroy si z něj v satirickém článku udělal legraci a použil výraz „impresionisté“ jako urážku. Naznačoval tím, že tito malíři nepředvádějí skutečné obrazy, ale jen jakési prchavé dojmy — „imprese“, které nejsou dost hotové ani dost poctivé, aby se daly brát vážně.

Ironií je, že právě tato urážka se jim nakonec stala názvem, který dnes zná celý svět.

Od výsměchu k uznání

Samotná výstava skončila neúspěchem. Navštívilo ji jen málo lidí a většina obrazů zůstala bez povšimnutí. A přesto právě tady začal příběh, který dnes patří k nejzásadnějším zlomům v dějinách umění — jen to tehdy ještě skoro nikdo netušil.

Změna ale nepřišla hned. Trvalo zhruba jedno desetiletí, než se začalo k impresionistům postupně obracet první opatrné uznání. Ještě v 70. letech 19. století je většina kritiků odmítala, ale už v 80. letech se situace začala pomalu lámat — objevili se sběratelé a novináři, kteří jejich tvorbu přestali brát jako výstřelek a začali v ní vidět nový směr. Skutečné uznání však přišlo až na přelomu 80. a 90. let, tedy zhruba patnáct až dvacet let po první výstavě. V té době už byli někteří z původně vysmívaných malířů vnímáni jako průkopníci moderního umění, i když část tehdejší umělecké veřejnosti je stále odmítala.

Co dělalo impresionisty tak jinými

A právě v tomto období se začíná jasněji ukazovat, v čem vlastně spočívala jejich novost. Impresionisté se od akademické malby neodchýlili jen tématy, ale i samotným způsobem práce.

1. Místo dokonale hladkých pláten, kde mizí každý tah štětce, záměrně nechávali obraz „dýchat“. Viditelné tahy štětce se staly součástí výsledného dojmu — obraz už neměl působit jako dokonalá iluze reality, ale spíš jako živý záznam okamžiku.
2. Velkou roli hrálo i to, že mnozí z nich začali malovat venku, přímo v krajině nebo ve městě. Chtěli zachytit to, co se v ateliéru chytit nedalo — proměnlivé světlo, barvy měnící se během dne, atmosféru konkrétní chvíle. Slunce, stín, mlha nebo odlesky na vodě se tak staly hlavním tématem obrazu, ne jen jeho kulisou.
3. A stejně se proměnily i samotné motivy. Místo historických scén a idealizovaných postav se na plátnech objevují obyčejní lidé, ulice, kavárny, parky nebo odpočinek u řeky — zdánlivě všední okamžiky, které ale v sobě nesly něco, co akademická malba často přehlížela: život v jeho přítomném okamžiku.

Monet vs. Bouguereau – dva úplně odlišné světy

Srovnání impresionismu s akademickým malířstvím tehdejší doby

• Monet: zachycuje okamžik, světlo a dojem
• Bouguereau: vytváří ideál krásy a dokonalosti
• Monet: obraz „dýchá“, je rychlý a živý
• Bouguereau: obraz je hladký, uzavřený a dokončený
• Monet: běžný svět v pohybu
• Bouguereau: nadčasový, idealizovaný svět

Zatímco Bouguereau maloval svět tak, jak by podle akademických pravidel měl vypadat, Monet zachycoval svět tak, jak právě v tu chvíli skutečně působil.

Obrázky obrazů v tomto článku byly použity z databáze Wikimedia Commons (volná díla).

Impresionisté chtěli zachytit světlo, atmosféru a drobné okamžiky běžného života. A možná právě proto jejich obrazy působí živě i po více než sto letech. Pokud vás jejich svět barev a světla zaujal, můžete si ho vyzkoušet i trochu jinak — třeba prostřednictvím omalovánek Impresionisté Colour by Dots, inspirovaných slavnými díly tohoto výjimečného směru. 

Chcete si slavná umělecká díla prohlédnout zblízka a zároveň si odpočinout při tvoření? Omalovánky Famous Art to Colour vás provedou světem umění napříč významnými směry. Nechybí ani dílo Augusta Renoira, jednoho z nejvýznamnějších představitelů impresionismu.

Prohlédnout

Prohlédnout